Bruska je obráběcí stroj určený k broušení kovu nebo jiných materiálů. Brusky mohou být konstruovány buďto jako stacionární (nepřenosné) stroje nebo jako ruční přenosné strojní nářadí. Převážná většina brusek je v současnosti poháněna elektromotorem.
Materiál se na brusce odebírá pohybem brusiva, což je nejčastěji brusný kotouč anebo brusné plátno. Brusný kotouč, vyrobený obvykle z umělého korundu nebo karbidu křemíku, se otáčí a může materiál odebírat buďto obvodem nebo čelem. Brusné plátno je připevněno na destičku, která vykonává rychlý krouživý nebo kmitavý pohyb, anebo slepeno do nekonečného pásu, který obíhá přes dva válce, hnací a volný.
Při práci s ručním nářadím je obrobek na zemi, na stole nebo upnut ve svěráku. Při strojním broušení je obrobek pevně upnut na stůl stroje. Pohyb stolu i kotouče vůči němu je mechanický, takže lze dosáhnout vysoké přesnosti rozměrů.
Broušení Broušení a ostření předmětů ja známé již z davné minulosti. Součástí vyrobené na obraběcích strojích nedosahují z pravidla požadované přesnosti a velmi často se ještě tepelně zpracovávají. Jejich výroba se dokončuje broušením, při němž součást dostane přesné rozměry, požadovaný tvar i drsnost povrchu. Jako nástroj se př broušení nejčastěji používá brousící kotouč, který bývá často jediným nástrojem, kterým lze hospodárně obrábět tvrdé kalené a cementované součástí, slinuté karbidy a jiné tvrdé kovové i nekovové materiály.
Broušením se rovněž obnovuje řezací schopnost otupených řezných nástrojů. Tomuto způsobu říkáma ostření.
Leštění je dokončovací operace při niž získáme dokonalý vzhled (zrcadlový) bez požadavků na přesnost. Leštíme ohýbací a tažné hrany nástrojů, dutiny forem apod.
Leštit můžeme ručně/strojně pomocí hadrového nebo plstěného kotouče upnutého v bruskách nebo za pomoci Diprofilu, leštiček, atd. Při těchto způsobech nanášíme na hadrové kotouče lešticí pasty. Mechanické leštění: tvrdá brousicí zrna jsou zachycena na plátně nebo papíře. Chemické leštění: mechanické leštění + chemická látka. Elektrochemické leštění: úběr materiálu se děje elektrochemickým rozpouštěním.
Broušení je technologie obrábění, při níž se materiál ubírá tvrdým brusivem (práškem, kotoučem ap.) s množstvím nepravidelných a nahodile orientovaných břitů. Ruční broušení patří mezi nejstarší způsoby obrábění, strojové broušení se používá k obrábění kovů, keramiky, skla, ale také dřeva a umělých hmot. Brousit lze i ty nejtvrdší materiály a při strojovém broušení lze dosahovat vysoké přesnosti a velmi kvalitního povrchu.
Vlastní broušení obstarávají drobné částečky tvrdého materiálu, které se používají buď jako volné brusivo (prášek), případně v nějaké emulzi, nebo nalepené na pružnou podložku (smirkový papír, plátno), anebo spojené pevným pojivem.
Přírodní brusivo je obvykle kámen, například pískovec nebo pemza pro hrubší broušení a speciální druhy smirku (korund), pazourku (silex) nebo břidlice pro jemné broušení. Často se jedná o usazené horniny, které obsahují jemné částečky velmi tvrdého minerálu. Tyto částečky působí jako břity a když se při broušení otupí, vylomí se. Proto brusivo při broušení také ubývá a vzniká brusný prach.
Umělá brusiva také obsahují vlastní brusný materiál (diamant, umělý korund, karbid křemíku, sklo apod.) v nějakém měkčím pojivu s větším nebo menším podílem pórů. Nejběžnějším umělým brusivem je pórovité karborundum, směs karbidu křemíku, lisovaná za vysoké teploty.
Nejstarší technika broušení, známá od mladší doby kamenné, užívala písek nebo jiný brusný prášek a kámen nebo dřevo jako jeho podložku. Také vrtání otvorů do kamenných nástrojů se dělalo broušením, dřevěným otáčivým nástrojem a pískem. Práškem na dřevěné podložce se i dnes brousí a leští za mokra například sklo, kovovou (měděnou nebo ocelovou) podložkou se brousí diamanty a drahé kameny, rozbrušují velmi tvrdé materiály a podobně. Prášek může být i v tekutém či voskovém pojivu (brousicí a lešticí pasty).
Volným brusivem se brousí a leští optická skla (čočky, hranoly, zrcadla), zvláštní technologií je broušení astronomických zrcadel pro velké dalekohledy.
Pro konečné ruční ostření nástrojů se i dnes užívají přírodní i umělé brousky, často smáčené vodou nebo u velmi jemnozrnných brousků olejem. Malá brusná tělíska se užívají při ručních dokončovacích pracích i při strojním honování.
Broušení se podstatně urychlí a usnadní, když se použije otáčivý brusný kotouč a obrobek se k němu pouze přisunuje. Nejstarší takové zařízení je ruční brus na kliku nebo šlapací pohon. V současnosti se obvykle používá brusný kotouč poháněný elektromotorem. Karbidové kotouče bývají zelené nebo šedé, korundové kotouče bílé nebo růžové. Nejmenší kotoučky se pohánějí ohebným hřídelem a používají při rytí a broušení skla, při dokončovacích pracích ve strojírenství nebo v zubním lékařství. V obecném i přesném strojírenství se používají strojní brusky na plocho, na kulato a pro ostření nástrojů. Největší brusné kotouče se používají v hutní výrobě k obrušování polotovarů, odlitků a výkovků a ve stavebnictví, například při řezání a broušení kamene.
Brusný prášek, nalepený na pásu průmyslové tkaniny, se používá u pásových brusek na dřevo při dokončovacích pracích na nábytku. Broušení pásem se však v poslední době užívá i při broušení kovů, zejména jako dokončovací povrchová operace.
Kromě toho se ve strojírenství používají speciální brusky na závity, na broušení ozubených kol, klikových hřídelů atd.
Úhlová bruska je ruční pracovní nářadí poháněné elektrickým nebo benzínovým motorem nebo stlačeným vzduchem, pohánějící rychle rotující nástroj (například řezný kotouč). V současnosti jsou na trhu i akumulátorové brusky. Často používaným označením pro úhlovou brusku je flexa. Toto označení pochází z obchodního označení "Flex" použitého na konci dvacátých let společností Ackerman & Schmitt i pro první úhlovou brusku. Stejná společnost uvedla v roce 1954 i první vysokootáčkovou úhlovou brusku pod označením DL 9.V roce 1996 i společnost Ackerman & Schmitt změnila název na Flex (nářadí).
Používá se k dělení různých materiálů, k broušení a leštění jejich povrchů, ale i k odrezování a odstraňování barev (drátěný kotouč). Větší benzínové typy používají také hasiči.
Na různé činnosti jsou vhodné rozdílné průměry kotoučů.
Podle druhu brusky se běžně používají různé průměry kotoučů: průměr 100 mm, 115 mm, 125 mm, 150 mm, 180 mm a 230 mm. Větší benzínové brusky používají kotouč o průměrech 250, 300 a 350 mm. Otáčky strojů dosahují až 12 000 za minutu. K upínání nástrojů na vřeteno slouží upínací příruba a matice. Matice může být utahována speciálním klíčem nebo jen ručně (systém SDS, FastFix). Rozměr upínacího otvoru kotoučů je nejčastěji 22,2 mm (u velkých kotoučů se používá 25,4 mm, nebo 30, 40 mm).
Vyrábí se celá řada dalších nástrojů, jako například fíbrové kotouče, hrncové kotouče z drátu, copanové kotouče nebo kotouče se suchým zipem pro brusné plátno (nebo leštící povlak a jehněčí rouno).
Úhlová bruska je všestranně využitelným, ale také nebezpečným nářadím. Při práci bez ochranných brýlí hrozí vysoké riziko úrazu nebo poškození zraku při vlétnutí jisker (třísek) do očí. S úhlovou bruskou by se rovněž nemělo pracovat nad úrovní očí.
Při broušení nebo řezání kamene, keramiky nebo cihel hrozí poškození brusky. Ta není na prašnost konstruovaná a vtahuje do sebe vzduch (a tedy i prach), kterým se chladí. Pokud je to možné, je vhodnější použít okružní pily – cirkulárky – s kotoučem na keramiku. Této pile prach nevadí.